Jsou chvíle, kdy by se měl zastavit svět.

Kdy by dítě nemělo stát u hrobu svého bráchy.
Kdy by nemělo vědět, co znamená ztráta.
Kdy by nemělo potichu mluvit k někomu,
kdo už neodpoví.

A přesto tady stojí.

Malý kluk.
S velkým srdcem, které už poznalo víc bolesti,
než by mělo kdy unést.

Nicolas u Máti.

Dva bratři.
Jeden tady.
Druhý o kousek dál, než dosáhne ruka.

A přesto tak blízko, že to někdy až bolí dýchat.

Dívám se na něj a láme se ve mně úplně všechno.

Protože vím, že on to nechápe tak jako my.

On jen ví, že mu někdo chybí.

Že tu měl být.
Že si s ním měl hrát.
Smát se. Zlobit.

A místo toho stojí tady a dává mu svou dětskou lásku, která nezná hranice mezi životem a smrtí.

A možná právě proto, je silnější než my všichni.

Protože on ještě věří, že když někoho miluješ tak moc, tak tady prostě pořád je.

Bráchové.

Navždy.

Do nebe a ještě dál.