Kdy by dítě nemělo stát u hrobu svého bráchy. Kdy by nemělo vědět, co znamená ztráta. Kdy by nemělo potichu mluvit k někomu, kdo už neodpoví.

Jaro, barvy, chvíle, kdy se na chvíli zpomalí svět a člověk má pocit, že je všechno lehčí. Byly to dny, které se prostě děly, aniž bych měla potřebu se nad nimi zastavovat.

Stejně ve mně zůstává hlas, který mi šeptá, že to možná pořád nebylo dost. Protože srdce nechce pravdu. Chce vrátit čas.

Ženy, které večer usínaly jako mámy a ráno se probudily do reality, ve které jejich dítě už není.

Kdysi jsem měla pocit, že Dušičky jsou o smrti.
O ztrátě, o tichu, o bolesti, která se zvedá z vlhké hlíny a pálí v hrudi.

Ztráta dítěte navždy rozdělí život na dvě části. Na „před“ a „po“. Nic už nikdy nebude stejné. A nic ani nikdo vás na to nepřipraví.

Smrt nás učí, že láska nikdy nekončí. I když tělo odejde, vztah a vzpomínky zůstávají navždy součástí našeho života.

Jedna z nejtěžších otázek, na kterou neexistuje správná odpověď. Odpověď se mění podle toho, komu ji říkáme, ale v srdci zůstává vždy stejná.

Život nás občas srazí na kolena a nenabízí žádný manuál, jak vstát. Přesto je možné najít sílu i tam, kde si myslíme, že už žádná není.