Když odejde dítě… a s ním i část nás
Ztráta dítěte navždy rozdělí život na dvě části. Na „před“ a „po“. Nic už nikdy nebude stejné. A nic ani nikdo vás na to nepřipraví. Nejen na tu prázdnotu a bolest, která se usadí v srdci, ale i na to, jak moc tato ztráta promění všechno kolem. Včetně vztahu, který jste považovali za pevný a nezlomný.
Když dítě odejde, nezmizí jen ono. Zmizí i kus vás samotných. A s tím kusem odchází i způsob, jakým jste milovali, jak jste spolu žili, jak jste se navzájem chápali. Najednou stojíte vedle sebe – dva lidé, které spojuje stejná bolest, ale každý ji prožívá jinak. Jeden mlčí, druhý potřebuje mluvit. Jeden se snaží fungovat, druhý se propadá do ticha. A i když stojíte vedle sebe, máte pocit, že jste každý na jiné planetě.
Myslela jsem si, že když jsme zvládli nemožné...diagnózu, nemoc, bezmoc, a nakonec i ten největší odchod – zvládneme už všechno. Ale ztráta dítěte není jen zkouška vztahu. Je to zemětřesení, které z vás udělá úplně jiné lidi. A někdy ti noví lidé už neumí žít vedle sebe tak, jako dřív.
A tak jsme si museli položit otázku, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď: Je tohle konec? Možná ano… a možná taky ne.
Možná si jen potřebujeme dát pauzu – od sebe, od života, který jsme žili, od všech těch rolí, které jsme hráli. Možná potřebujeme nadechnout se každý zvlášť, abychom zjistili, kým vlastně jsme, když nejsme jen „my“.
A pokud má být naše cesta znovu společná, bude. Možná jiná, možná opravdovější. Možná nás to nejhezčí teprve čeká. Společně, anebo každého zvlášť. Protože i to je někdy láska: umět pustit, nechat jít, dát prostor tomu druhému, aby našel sám sebe.
Rozcházíme se v lásce.
Ne v nenávisti, ne v hněvu, ne proto, že by to přestalo mít smysl. Ale s pokorou, vděčností a úctou za všechno, co jsme spolu dokázali. Vždycky si budeme krýt záda. Vždycky budeme stát při sobě, i když třeba ne bok po boku. Vždycky budeme tým, ne jako manželé, ale jako dva lidé, které navždy spojuje jedno malé srdce, které tlouklo mezi námi.
Zvládli jsme spolu nemožné. A i když se naše cesty teď rozcházejí, nikdy se úplně nerozejdou. Protože tam, kde se naše duše jednou dotkly v té nejhlubší bolesti a největší lásce, zůstanou navždy spojené.
S pokorou přijímám, co přijde. Možná nový začátek, možná návrat, možná každý jinam. Ale ať už to bude cokoliv, vím jedno, že jsme to nikdy „neprohráli“. Protože láska, která obstojí i ve smrti, se nikdy neztratí. Jen změní podobu.