Dušičky – den, kdy hoří srdce, ne svíčky

Kdysi jsem měla pocit, že Dušičky jsou o smrti.
O ztrátě, o tichu, o bolesti, která se zvedá z vlhké hlíny a pálí v hrudi.
Dnes už vím, že nejsou.
Jsou o lásce, která neumí zemřít.

Když mi odešel Matyáš, bála jsem se toho dne.
Bála jsem se světla svíček, které připomínalo všechno, co už nikdy nebude.
Jeho smích, jeho teplou dlaň, jeho dech na mé kůži.
Měla jsem strach z ticha, které zůstalo po něm.

Dnes, když zapaluju svíčku, už nepláču.
Nebo aspoň ne tak, jak dřív.
Slzy už nejsou zoufalstvím, jsou něhou.
Jsou poděkováním.
Protože to světlo, které se ve tmě rozzáří,
je jeho světlo.
Je to on, kdo mi každým plamínkem šeptá, že tu je.
Že mě slyší, že mě chrání, že mě nikdy neopustil.

Stojím tam a nechávám vítr hladit tvář.
A v té chvíli cítím, že hřbitov není místem konce.
Je to místo, kde se dotýkáme přes čas.
Kde se moje láska potkává s jeho duší.
Kde smrt ztrácí svůj význam a všechno se proměňuje v ticho, ve kterém se zrodí pokoj.

Už neříkám „zemřel“.
Říkám „přešel“.
Protože vím, že jednou půjdu za ním.
A on tam bude stát, tak, jak ho znám... s úsměvem, který rozzáří i nebe.
A obejme mě tak, že všechno, co bolelo, konečně utichne.

Dnes zapaluju svíčku ne proto, že tu není, ale proto, že tu pořád je.
V každém mžiku, v každém dechu, v každém okamžiku,
kdy se dívám k nebi a cítím teplo na srdci.

Dušičky už pro mě nejsou dnem ztrát,
jsou dnem setkání.
Setkání duší, které se nikdy nepřestaly milovat.

🤍
Za všechny mámy, které dnes zapalují světlo.
Za všechny děti, které ho z nebe vidí.