Existují ženy, které svět nikdy neoslaví.

A přesto jsou to ty nejsilnější hrdinky ze všech.

Nejsilnější ženy na světě
nikdy nestály na pódiu.

Nikdo jim nepředal medaili.
Nikdo jim nerozvinul červený koberec.
Nikdo jim netleskal.

A přesto vyhrály bitvy, které by většina lidí nepřežila.
Možná je potkáte na ulici.
Možná stojí vedle vás ve frontě v obchodě.
Možná sedí vedle vás v kavárně.
Usmějí se.
Pozdraví.
Působí úplně obyčejně.

Ale jejich srdce už jednou prošlo válkou.
Jsou to ženy, kterým se svět v jediné chvíli
rozpadl na tisíc ostrých kousků.

Ženy, které večer usínaly jako mámy
a ráno se probudily do reality, ve které jejich dítě už není.

Nikdo je nepřipravil na takovou bolest.
Nikdo jim neřekl, jak se žije dál s prázdnou náručí
a srdcem, které už nikdy nebude celé.

A přesto ráno vstanou.

Možná pomalu.
Možná se slzami v očích.
Možná s tíhou, která se nedá popsat.

Ale vstanou.
Protože jsou mámy.

A máma nepřestane milovat ani ve chvíli, kdy její dítě odejde.
Každý den vyhrávají malé bitvy.

Bitvu, když otevřou oči.
Bitvu, když projdou kolem dětského pokoje.
Bitvu, když dokážou znovu dýchat.
Bitvu, když odpoví na otázku:

„Jak se máš?“
Možná vypadají obyčejně.
Ale ve skutečnosti jsou to 
jedny z největších hrdinek tohoto světa.
Bez medailí.
Bez potlesku.
Bez červeného koberce.

Nejsilnější ženy na světě
nikdy nedostaly medaili.
A přesto vyhrály tu nejtěžší bitvu ze všech.
Bitvu, ve které musely přežít vlastní dítě.
A někde vysoko v nebi
se na ně dívá pár očí, které ví všechno.

O jejich bolesti.
O jejich lásce.
O jejich odvaze znovu vstát.
A to dítě je na svou mámu
nekonečně hrdé.