Ještě před časem bych ti řekla, že jsem obyčejná máma dvou kluků.
Dnes? Jsem pořád ta samá – obyčejná máma dvou synů. Jen s jedním rozdílem, který mě změnil navždy.
Jeden z nich už mi tu neběhá po domě, nevolá „mami“, neobjímá mě. Je tichý. A přesto tady je – v každém mém nádechu, v každé myšlence, v každém úsměvu, který se snažím najít.
Protože láska k dítěti neumírá. A mateřství neskončí posledním dechem. Jen se promění v něco, co neumíme slovy popsat – v něhu, co bolí. V přítomnost, která je neviditelná. V pouto, které překoná i smrt.

A i když mě život srazil na kolena, nezlomil mě. Naučil mě dívat se jinak – hlouběji, citlivěji, opravdověji.

Můj syn Matyáš byl malý zázrak. Chytrý, vnímavý, statečný. Srdce na dlani a duše plná světla. Byl tu jen chvíli, ale zanechal stopu, kterou ani čas nevymaže. Bojoval s nemocí, která si nevybírá, a přesto každý den žil tak, že nás to všechny učilo žít taky.

Po jeho odchodu se mi zastavil dech. Svět se změnil. A já s ním.
Ale právě v té největší bolesti jsem pochopila, že ticho může šeptat. Že prázdno může nést poselství. A že když už nemůžeme někoho držet za ruku, můžeme ho stále držet v sobě.

Dnes píšu. Sdílím. Vyprávím náš příběh. Ne proto, že bych chtěla lidi rozplakat – ale proto, že věřím, že slova můžou léčit. Protože vím, jak moc může pomoci věta, která řekne: Já to znám. Já tě vidím. Já s tebou cítím.

Tento web vznikl z bolesti. Ale žije díky lásce.
Je o Matyáškovi. O mně. O nás.
A možná… i o tobě.

Vítej v mém světě bez něj. A přesto s ním.