Smrt není opakem života.
„Smrt není opakem života. Je jen jeho součástí. Bolestivou, ale neporazitelnou láskou obroušenou.“
Kdysi dávno – ještě než jsem věděla, jak skutečně bolí ztráta – jsem měla o smrti úplně jinou představu. Byla to pro mě jakási rovnice s jasným výsledkem. Něco, co přijde, když má. Když člověk dožije, prožije, vystřídá roky za zážitky a promění dech ve vzpomínky.
Věřila jsem, že smrt je spravedlivá. Že je klidná, tichá a přirozená. Že je to konec jednoho příběhu – a začátek něčeho, co možná nikdy nepochopíme. Netýkala se mě. Nezasahovala. Byla někde daleko.
Ale pak si ke mně sedla. Nečekaně. Bez dovolení. A v náručí mi usnulo dítě, které se už nikdy neprobudilo.
Od té chvíle už pro mě smrt není to, co bývala.
Nevidím v ní trest. Nevidím v ní spravedlnost. Ani nespravedlnost. Vidím v ní proměnu. Přerušení, které přišlo dřív, než mělo. A přesto – i když bych dala cokoliv, aby nepřišla – vím, že s sebou přinesla i dar. Dar hlubší lásky. Dar pochopení, které není z tohoto světa.
Smrt pro mě dnes nese jméno Matyáš.
Ne jako bolestivá připomínka, ale jako zrcadlo toho, jak hluboké bylo naše pouto. Jak silně jsem ho milovala. A jak nepředstavitelně těžké je žít dál bez něj – a přesto to každý den zkoušet.
Smrt mi vzala dítě, ale nedokázala vzít to, co jsme si spolu vytvořili. Nedokázala vzít naše noci plné smíchu, naše ranní mazlení, jeho pohled, kterým mě vždycky uklidnil, i když měl strach. Nedokázala mi vzít jeho oči. Jeho duši.
Smrt pro mě není konec. Je přechod. Možná bolestivý, syrový a nechtěný – ale stále jen přechod. Věřím tomu. Musím tomu věřit. Protože někde hluboko v sobě vím, že Matyáš nezmizel. Že je pořád se mnou. V každé větě, kterou píšu. V každém nádechu, který přežiju. V každé naději, kterou rozdám dál.
Až se mě dnes někdo zeptá, co pro mě znamená smrt, už neodpovím jako dřív. Odpovím tiše, ale pevně:
Je to jiný způsob, jak milovat.
Bez přítomnosti. Bez doteku. Ale srdcem, které se nikdy nepřestalo spojovat.