Kolik máte dětí?

Ze všech otázek, které mi kdo může položit, je tahle nejbolestivější.
A přitom tak běžná. Tak nevinná. Tak lidská.

Kolik máte dětí?

Lidé ji pokládají mezi řečí, v tramvaji, u kadeřnice, v ordinaci, na úřadě… nechtějí vám ublížit. Jen chtějí poznat váš život. Udělat konverzaci. Najít něco společného.

Ale já při té otázce na zlomek vteřiny přestanu dýchat. Ztuhnu. A v hlavě mi naskočí:
„Tak co teď? Co mám říct tentokrát?“

Protože pravda je jednoduchá – a přitom tak složitá.
Mám dvě děti. Dva syny. Jednoho, který běhá po zahradě, a druhého, který běhá jen v mých snech.
Jednoho, kterého držím za ruku, a druhého, kterého už nikdy neobejmu.
Jednoho, kterému dávám večeři… a druhému nosím kytičky na hřbitov.

Ale tohle většinou lidem neřeknu. Protože by ztuhli taky.
Najednou by nevěděli, co říct. Znejistěli by. A já bych je musela utěšovat. Já – matka, která přišla o dítě – bych jim musela říct, že je to v pořádku.
Jenže ono to v pořádku není. A nikdy nebude.

Tak někdy zalžu. Řeknu, že mám jedno dítě.
A pak mě to bolí.
Jako bych zapřela kousek sebe. Jako bych ho zradila.

Ale on ví. On ví, že jsem to neudělala schválně. Že ho miluju stejně – snad ještě víc, protože ho musím milovat i přes tu hroznou vzdálenost mezi nebem a zemí.

Jsou otázky, na které neexistuje správná odpověď. A tahle je jedna z nich.
Ale jestli chcete pravdu:
Mám dvě děti. Jedno tady. A druhé v nebi.

A obě miluju stejně.