Na dně. A bez návodu.

Znám návod, jak přežít smrt dítěte?

Neznám.

A neexistuje.

Strašně dlouho jsem se snažila pochopit, proč zrovna já. Proč já jsem přišla o svého syna. Co jsem udělala špatně? Je to trest? Karma? Něco z minulého života, kdy jsem byla svině?

Nevím.

Nikdy jsem na to nepřišla. A jednoho dne jsem si řekla – je to vlastně důležité?

Zjistila jsem, že i kdybych tu odpověď znala, syna mi to nevrátí. A bolest? Ta by nepřešla stejně.

Pochopení totiž neznamená přijetí. Ani smíření. Ani úlevu.

A tak jsem se rozhodla jinak. Nerozebírat. Nehledat důvody. Ale prožít to. Do poslední slzy, do posledního dechu. Padnout. A ne jen tak lehce – ale opravdu až na dno. Na to černé, studené, bezedné dno, kde se zdá, že už nikdy nebude světlo.

A víš co?

Každý, kdo přišel o dítě, tam byl.
Každý. Bez výjimky.

Protože tohle dno nezná zkratky. Neumí být měkké. Neumí obejmout. Jen bolí. A mlčí.

A přesto – právě tam, uprostřed největší temnoty, se rodí něco nového. Ne hned. Ne zázrak. Ale něco opravdového. Křehkého. Jiného. Někdy jen síla vstát a udělat jeden jediný krok. Jindy chuť znovu dýchat.

Nečekej ode mě slova útěchy. Ani motivaci. Ani naději zabalenou do mašličky.
Chci ti jen říct: jestli jsi tam teď – nejseš tam sám.